Budil dojem, že nějak zařídí, aby vláda kamarádů dostala důvěru. Nedostala. Vypadalo to, že partu zoufalců protlačí do parlamentu. Neprotlačil. Zosnoval stranický puč, který nevydržel ani dva dny. A to jen v poslední době. Jeho pověst je mocnější, než on sám. On sám je ne-mocný, vláčený běsy, obklopený nešiky. Je nahý.
Měl jsem svého času mocného šéfa, řídil nadnárodní mediální společnost - knír Stalina, ambice Ceausesca, bohorovnost dona Corleone. Podezíral, intrikoval, rozeštvával, likvidoval podřízené, divné lidi naopak instaloval do funkcí. Činil téměř výhradně chybná rozhodnutí - bylo to až s podivem. Potvrdilo se to, když ho vyhodili: zůstala za ním astronomicky zadlužená a vyrabovaná firma - lidsky, finančně i programově.
Jak je to možné, že vydržel několik let? Snadno. Vytvořil si pověst, že ví. Že je všeho schopný. Že má strategii, informace, spojení s matrixem. Že má moc. Pak už mohl říkat i dělat cokoli. S vědoucím úsměvem říkal nesmysly zcela odporující realitě. Lidé kolem jsou zaskočení, neb to bylo daleko za hranicí vkusu i odborného názoru. Ale když mu to prochází, tak za tím přece něco musí být! Ví přece, co dělá. No a když se nevzbouříte při první kravině, už se vezete. Iracionalita se stupňuje, pověst mocného se posiluje a s ní i moc reálná. Je stejně nahý jako byl na začátku, ale už obklopen nešťastníky, kterým namluvil, že i oni jsou mocní. A oni opravdu jsou - budou-li to ostatní takto brát.
Pane prezidente, Vy jste jen další takovej. Nemáte žádnou ideu, kterou byste mohl nabídnout. Dávno to se zemí nemyslíte dobře - jste zmítán jen myšlenkami na pomstu. Obklopujete se nejhoršími dostupnými lidmi. Zvolili jsme vás omylem a dnes máte podporu jednoho a půl procenta. Nelze Vás brát vážně. Nebojíme se Vás. Jste jen prolhané a směšné nic. Jste nahý.
Nevím, jak to vyjádřit zdvořile a přitom slušně. Odstupte. Vraťte se na chalupu. A hlavně nám už neříkejte žádné anekdoty.
